Vídeňská letecká továrna Phönix Flugzeugwerke AG vyvinula v roce 1917 úspěšný
stíhací letoun Phönix D.I, který byl vyráběn v několika sériích. Phönix D.I byl
sice považován za úspěšný typ, jeho letové vlastnosti byly hodnoceny jako velmi
dobré, avšak jeho výkony se ukázaly být spíš pouze průměrné.
Konstrukční tým firmy Phönix, jehož čele stál mladý, ale velmi schopný Dipl.
Ing. Leo Kirse, tedy začal upravovat typ D.I tak, aby se jeho výkony a také
obratnost zlepšily. Na konci tohoto procesu ovšem už stál nový typ Phönix D.II,
respektive D.lla, podle výkonu použitého motoru.
Oproti Phönixu D.I byla konstrukce typu D.II především podstatně odlehčena.
Uvádí se, že prototyp byllehčí o celých 130 kg. Motor zůstal u Phönixu D.II
nezměněn, tedy Hiero o výkonu 200 k. Nosná soustava, navržená Dipl. Ing.
Edmundem Sparmannem se oproti předchozímu typu změnila. Především horní křídlo,
které bylo u typu D.II již nedělené a bez vzepětí. Zároveň bylo opatřeno
štíhlejšími křidélky. Mezikřídelní vzpěry již nebyly skloněny směrem k trupu.
Změnil se také tvar VOP, kde výškovka byla doplněna o rohové aerodynamické
odlehčení. Dále také zmizela malá opěrka hlavy za kabinou a byly provedeny ještě
další změny. Výzbroj zůstala zachována jako u typu D.I, tedy dva synchronizované
kulomety Schwarzlose ráže 8 mm, umístěné po obou stranách motoru uvnitř trupu.
Při zkouškách prototypu vystoupal stroj do výšky 5000 m za 19 minut, což bylo
podstatné zlepšení oproti typu D.I, který se do stejné výšky dostal za plných 28
minut. Díky výše popsaným změnám se také zrychlila odezva letounu na podněty v
řízení. Nový letoun byl určen pro sériovou výrobu jako Phönix D.II s motorem
Hiero o výkonu 200 k, respektive jako Phönix D.lla s motorem Hiero o výkonu 230
k.
Počátkem roku 1918 byly, podobně jako u typu D.I, rovněž u typu Phönix D.II
objednány tři výrobní série. Letouny se ovšem lišily pouze výrobcem motoru Hiero.
Konkrétně se jednalo o následující série:
Phönix D.11122.01 až 122.26 motor Hiero 200 k,
Phönix D.II 222.01 až 222.14 motor Hiero (Fi) 200 k,
Phönix D.II 322.01 až 322.08 motor Hiero (Bd) 200 k.
Motory Hiero vyráběla firma Eissler, Warchalowski & Co, motory Hiero (Fi)
firma Austro-Fiat Werke a motory Hiero (Bd) pražská továrna Maschinenbau AG-Breitfield,
Daněk & Co.
Pokud jde o typ Phönix D.lla, byla v březnu 1918 objednána pouze jediná
série, ovšem dohromady o 48letounech: Phönix D.lla 422.01 až 422.48. Většina
strojů byla poháněna motorem Hiero o výkonu 230 k, avšak kvůli pomalým dodávkám
těchto pohonných jednotek bylo nakonec asi 20 % Phönixů D.lla osazeno původními
slabšími motory Hiero o 200 k.
Výroba Phönixů D.II a pravděpodobně i D.lla se rozeběhla v březnu 1918 a
první letouny začaly k jednotkám přicházet v květnu 1918. Ovšem hned na počátku
jejich bojové kariéry se vyskytly problémy s nedostatečně pevným motorovým
ložem. Tyto nedostatky musela firma Phönix na své náklady odstranit. Vyskytl se
také jeden případ zhroucení nosné soustavy
Phönixu D.II. Celkově však byly Phönixy D.II i D.lla hodnoceny kladně, zejména
pokud jde o typ D.lla se silnějším motorem. Piloti oceňovali také pevnou a
robustní konstrukci letounů, která ovšem už přece jen nebyla tak pevná jako u
předešlého typu Phönix D.I.
Deset letounů Phönix D.lla převzalo rakousko-uherské námořnictvo, které je
označilo J.21 až J.30. Tyto stroje sloužily k obraně důležitých námořních
základen, často napadaných spojeneckými letadly.