Rakousko-Uherský stíhač z 1. světové války
KuK Kriegsmarine
V prodeji od června 2010!
Vídeňská letecká továrna Phönix Flugzeugwerke AG vyvinula
v roce 1917 úspěšný stíhací letoun Phönix D.I, který byl vyráběn
v několika sériích. Phönix D.I byl sice považován za úspěšný typ,
jeho letové vlastnosti byly hodnoceny jako velmi dobré, avšak jeho výkony se
ukázaly být spíš pouze průměrné. Konstrukční tým firmy Phönix, jehož čele
stál mladý, ale velmi schopný Dipl. Ing. Leo Kirse, tedy začal upravovat typ D.I
tak, aby se jeho výkony a také obratnost zlepšily. Na konci tohoto procesu
ovšem už stál nový typ Phönix D.II, respektive D.lla, podle výkonu použitého
motoru. Oproti Phönixu D.I byla konstrukce typu D.II především podstatně
odlehčena. Uvádí se, že prototyp byl lehčí o celých 130 kg. Motor zůstal
u Phönixu D.II nezměněn, tedy Hiero o výkonu 200 k. Nosná soustava,
navržená Dipl. Ing. Edmundem Sparmannem se oproti předchozímu typu
změnila. Především horní křídlo, které bylo u typu D.II již nedělené a bez
vzepětí. Zároveň bylo opatřeno štíhlejšími křidélky. Mezikřídelní vzpěry již
nebyly skloněny směrem k trupu. Změnil se také tvar VOP, kde výškovka byla
doplněna o rohové aerodynamické odlehčení. Dále také zmizela malá opěrka
hlavy za kabinou a byly provedeny ještě další změny. Výzbroj zůstala
zachována jako u typu D.I, tedy dva synchronizované kulomety Schwarzlose
ráže 8 mm, umístěné po obou stranách motoru uvnitř trupu. Stroje Phönix D.I
i Phönix D.II sice byly výkonné, ale také velice stabilní a poněkud méně
obratné. Odpomoci tomu měla rekonstrukce Phönixu D.IIa která se
uskutečnila na 23. vyrobeném stroji, který dostal křidélka i na spodní křídlo.
Vedle něj rychle po sobě vznikají i další prototypy, které poháněly motory
o výkonu 230 koní (169 kW). Nový typ měl poněkud pozměněné křídlo s mírně
odlišným půdorysem (ovšem zachovávalo si rozpětí i plochu stejnou jako
u předchůdců), rovněž byla překonstruována lafetace kulometů v trupu. Po
neblahých zkušenostech s až příliš odlehčeným D.II navíc byla zesílena
konstrukce trupu a motorového lože. Úpravy zasáhly i převody řízení, které
bylo citlivější. Výkony sice zůstaly na úrovni D.IIa, ale stroj získal na obratnosti.
V září 1918 byla objednána stavba 100 letounů Phönix D.III, navíc mělo být
dodáno i 50 kusů pro rakousko-uherské námořní letectvo. Výroba se sice
rychle rozeběhla, již k 27. říjnu 1918 bylo vyrobeno 61 strojů, ale až do konce
války se žádný nedostal na frontu. Po válce, v létě 1919 , byl letoun předváděn
ve Švédsku, které na základě toho nakoupilo několik strojů z poválečných
přebytků Rakouska-Uherska. Byla tam značeny jako J. 1 a od válečných strojů
se lišily hlavně spádovými nádržemi v horním křídle.
Phönixy D.III Rakousko-uherského námořnictva byly celé ve světle šedém
nátěru s červeno-bílou směrovkou a černým kódem na bocích trupu. Šest
trámových křížů bylo na standardních místech. Phönixy D.III pozemního
letectva byly kamuflovány dvěma odstíny šedé barvy. Seriál na bocích trupu
byl černý. Šest trámových křížů bylo na standardních místech. První D. III
dovezené do Švédska měly zbarvení světle šedou barvou na všech plochách,
na trupu byl černý seriál a červený emblém (škorpion), na směrovce byla
švédská vlajka. Černé tři korunky byly na standardních místech. Pozdější
stroje označené jako J. 1 byly kamuflovány třemi barvami: hnědou, tmavou
zelenošedou a khaki. Na trupu byly černé tři korunky v bílém kruhu, stejně
jako na křídlech, na směrovce byla švédská vlajka
Rozpětí: 9,80 m
Délka: 6,62 m
Výška: 3,01 m
Nosná plocha: 25,00 m²
Vzletová hmotnost: 951 kg
Maximální rychlost: 185 km/h
Dostup: 6800 m
Vytrvalost: 2 hodiny
Pohonná jednotka: Řadový vodou chlazený stojatý šestiválec Hiero, 230 HP
Výzbroj: dva synchronizované kulomety Schwarzlose M.07/12 ráže 8 mm
